Každý okamžik, který v životě zažijeme, je něčím výjimečným a má smysl za něj bojovat!

Vnímala jsem vůni květů a hleděla do zahrady, když se rozletěly dveře třídy. Hluboký hlas učitele ve mně vyvolával strach z nadcházejících hodin psaní slohu maturitního ročníku 2009. „Má to tady všechno vůbec smysl?“ Znělo poslední možné téma, které mi padlo do oka. Kdo lépe než my totiž ví, že život je boj a bojovat se musí.
Jmenuji se Martina a je mi 22 let. Nedávno jsem otevřela svůj deníček
a přečetla si v něm pocity, které jsem cítila jako nemocná a ráda bych se
o ně podělila.
Můj život byl krásný, každodenní inhalace byly otravnou součástí, ale zvládat se to dalo. Chodila jsem hrát na flétnu a cvičit gymnastiku s baletem. Ale i tak jsem pozorovala ostatní a tiše záviděla jejich život bez starostí a spousty času, o který mně okrádal inhalátor a cvičení. Snažila jsem se to brát vážně a poctivě inhalovat, abych byla rychle venku s ostatními. Ale určité rozdíly mezi námi přece jen byly.
Pomalu ale jistě roky plynuly a přišel rok, kdy jsem slavila 15. narozeniny. Byl to konec mé deváté třídy a nástup na střední školu. Nemoc si začínala vybírat svou daň krásného dětství a na cykloturistickém kurzu mne nechávala udýchanou a úplně poslední. Můj stav se pomalu ale jistě horšil. Nikdo, ani já, si to raději nepřipouštěl, ale přibývalo hlenů, které jsem za sebe dostávala, přibývalo teplot, zánětů i antibiotik. Bronchoskopické vyšetření už nepomáhalo a já začínala polehávat v nemocnici s třemi antibiotiky.
V 17 letech jsem už tahala kyslík a v nemocnici byla štamgastem. Doma jsem byla uvázaná na kyslíkovou hadičku a byla ráda, že dojdu na WC. Jako malé štěně na vodítku jsem koukala z okna a záviděla mým vrstevníkům.
Strach, zloba, štěstí … To vše jsem cítila, když mi paní doktorka s rodiči oznámila, že mne chtějí dát na transplantační listinu. První moje myšlenky byly: Oni to vzdávají? Chtějí se mě prostě zbavit?! Brečela jsem ještě několik dní. Pocit, že toto je moje poslední šance, mne bolel, ale brzy ho vystřídal pocit těšení a očekávání. Dobře jsem si to promyslela a usoudila, že to je pro mé dobro.
Díky paní Mgr. Chladové jsem se seznámila s vynikající osobou Luckou R., která mi moc pomohla. Zodpověděla mi mé otázky, odstranila obavy
a celkově mne nakopla tak, že jsem se těšila snad ještě více.
(tímto mockrát děkuji)
Průměrně se na plíce čeká rok, já však čekala skoro dva, když zazvonil telefon. Několikrát jsem si představovala, jaké to bude, ale stejně to byl šok. Na to se člověk asi prostě připravit nemůže. Ještě vidím pohled mamky, když jsem zašeptala transplantační a držela mobil u ucha. Třásl se mi hlas, když jsem na otázku, jestli mám zájem, řekla ANO. Byl to pocit, který se nedá popsat ani desítkami slov. Měla jsem strach, ale snažila jsem si to užívat a usmívat se, jak mi radila Lucka. Ze sanitky, která pro mě brzy přijela, jsem volala, posílala SMS a užívala si sirénu.
Za 2 hodiny jsme byli v Motole. Odběry, testy, nejistota a pak hurá na sál.
I tam jsem se snažila být pozitivní a koukat se po neznámém svítícím prostředí. Operace začala před půlnocí a skončila ráno kolem půl deváté. Místo zeleného vaku plného hnisu jsem už spinkala s krásným růžovoučkým darem.
Bílá jako stěna? Už ne! Jako princezna jsem se probudila do místnosti plné přístrojů a hadiček dva dny poté. Tehdy jsem se poprvé nadechnula sama a vnímala ten krásný pocit. Tělo bylo ztuhlé a já měla pocit, že mne přejel vlak. Ale dýchání, ten pocit byl krásný. Byla jsem zvyklá slyšet pouze praskání a sípání. Teď jsem však slyšela vzduch, který mnou proudil. Měla jsem pocit, že mi někde z plic musí utíkat, jak nezvyklý to byl zvuk.
Osud tomu tak chtěl a po pár hodinách probuzení mi přinesl překvapení v podobě návštěvy rodičů. Sestřička L. (která se o mne moc hezky starala a každý den česala – patří jí můj veliký dík) mne upravila a rodiče pustila dál. Přišli s rouškou a v bílých pláštích. Sama jsem na ně koukala
a v duchu se jim smála, jak vypadají. Ale v tu chvíli byla opatrnost na místě. V obličeji jsem byla neobvykle rudá a rodiče měli strach, že mám teplotu. Opak byl pravdou. Za to, že jsem vypadala jako prasátko, mohl kyslík v mých nových plicích, a jeho veliké množství, na které jsem nebyla zvyklá, a které mi tolik scházelo.
Za pár dní jsem šla na JIP, brzy na normální pokoj a třetí týden jsem byla doma. Vánoce v rodinném kruhu jsme oslavili až v lednu, ale byly to ty nejhezčí Vánoce v mém životě. Rodiče mi kolem hrudníku uvázali mašličku a jako obrovský dáreček rozvázali pod stromečkem. A kvůli tomuto pocitu mohu říci, že má smysl bojovat!
I když se někdy vše zdá zbytečné, temné a bez budoucnosti, smysl to rozhodně má. Vždyť dýchat je krásné a stojí to za tu všechnu námahu, trápení i bolest. Každý okamžik, který v životě zažijeme, je něčím výjimečným a má smysl za něj bojovat!
Takto jsem ukončila svoji slohovou práci a úspěšně složila maturitu. Dnes sedím na vyšší odborné škole a užívám si každého okamžiku, který mi byl dán. Poznávám nové věci, přátele a dost času trávím u lednice. Od toho okamžiku jsem totiž poznala, že jídlo není trápení, ale slast.
Od rohlíku po různé saláty, vše má svoji chuť i vůni a já ji ráda poznávám…

Můj oblíbený citát a takové moje motto do života zní: Život je jako hra, nezáleží na tom jak je dlouhý, ale jak se hraje.
Velké mé díky patří paní Doc. MUDr. Vávrové DrSc., všem mým ošetřujícím lékařům, sestřičkám, celé mé rodině a příteli, který za mne dýchal, když jsem to nejvíce potřebovala.
Martina