Abych řekla pravdu, sportu jsem nikdy nefandila. Připadalo mi super, že nemusím na tělocvik a cvičit s ostatními ve třídě. V té době mi však nedocházelo, že to je opravdu důležité sportovat, jelikož všichni mi říkali, že pro mé zdraví bude nejlepší, když se budu šetřit.
Jak jsem zjistila později, byla to pěkná blbost, ale co nadělám. Během mého dospívání to tak nějak šlo, sice jsem nebyla nejaktivnější, ale nějak jsem všechno zvládala.
Krize nastala asi tak v roce 2010, kdy jsem všechny mé myšlenky směřovala k tomu, jak se co nejvíce vyhnout námaze. Místo toho abych vyšla kopec, jela jsem autobusem a i do blbého druhého patra jsem jela výtahem. Moje hlavní myšlenka byla, hlavně se nezadýchat!!


V té době jsem potkala mého současného přítele. Velice mi imponovalo, že jel na dovolenou do Norska, kde každý den chodili po horách a nachodil během dovolené desítky ne-li stovky kilometrů.
Tehdy jsem také měla jednu menší krizi, kdy jsem strávila v nemocnici přes měsíc a navíc jsem během toho skončila na JIPu, jelikož mi při zavádění centrálního katetru propíchli plíci a já měla pneumotorax.
Tyto všechny okolnosti mě donutily něco se sebou začít dělat. Přiznám se, v tu dobu na sport ještě nedošlo. Jak to asi všichni znají, během puberty jsem byla lajdák, co inhaloval jenom někdy, ale postupně během času od roku 2010, jsem začala pravidelně inhalovat a nezapomínat na to (což mi trvalo skoro rok a půl). Pak jsem si řekla OK, tohle zvládáš, přidáme rehabilitační pomůcky a uvidíme, co to udělá.
Donutit se pravidelně rehabilitovat mi trvalo další rok, ale teď s nimi cvičím pravidelně každé ráno a večer.
Jednotlivě je střídám, abych se nenudila, jelikož jich mám několik. Je nutno upozornit, lidé s CF by se neměli vrhnout hned na sport a něco nahánět. I u mě byly momenty, kdy po kontrole u doktora, která dopadla špatně, jsem si řekla: Teď začnu něco dělat!! Začnu jezdit na kole, běhat atd. Většinou jsem to moc nedodržela, jelikož jsem do toho skočila rovnýma nohama a hned na začátku jsem se odrovnala.
Člověk na to musí postupně. Tak jsem začala chodit na procházky. Místo toho abych jezdila všude autobusem, začala jsem chodit pěšky. Na začátku mi to hodně pomohlo. Jelikož mám iracionální strach, že mě někdo srazí, když budu jezdit na kole, koupila jsem si rotoped. Pro začátek jsem jezdila deset minut obden. Musím se přiznat, že i těch deset minut bylo hodně. Bolely mě nohy jako čert. Opravdu je dobré, když se předtím člověk protáhne. Musí se vydržet alespoň týden a nohy bolet přestanou. Pak jsem začala jezdit 30 km/h po dobu deseti minut (5 km vzdálenost). To jsem vážně byla ze začátku dost udýchaná, ale také se to postupně zlepšilo.
Velice dlouho jsem chtěla zkusit jógu a tak jsem se před půl rokem na ni zapsala a musím říct, bylo to velice dobré rozhodnutí, že jsem tam začala chodit. Jóga velice pomáhá rozvinout dýchání a posiluje mezižeberní, prsní, břišní svaly. Vlastně všechny potřebné pro správné dýchání. Naučí člověka jak správně zacházet s dechem a jak se uvolnit. Jak protáhnout svaly, které si člověk namůže při kašli a navíc se u toho krásně vykašlává. Navíc jóga pro začátečníky není fyzicky namáhavá a tak ji můžu doporučit jako začátek při sportování. Dá vám správné základy pro další sporty, které byste mohli provozovat. Po pouhém půl roku prvky z jógy už občas používám bezmyšlenkovitě. Když si najednou uvědomím, že jsem napjatá, tak se lehce uvolním.
Dále jsem začala chodit na plavání. Což je rozhodně dobrý sport, co rozvíjí dýchání, ale musí se dělat správně. Shodou okolností jsem narazila na kurzy plavání pro dospělé, do kterých jsem se zapsala. Pokud totiž neplavete správně, můžete si ještě ublížit. Např. prsa plavaná s hlavou na hladinou křiví páteř a pokud takto člověk plave dlouho, může si odrovnat obratle. Což pro nás asi není moc dobré, zvláště kvůli možným problémům s kostmi, co doprovázejí CF.
Začátky plavání na kurzu byly opravdu masakr. Vracela jsem se domů úplně vyšťavená, ale hrdá na to, že to zvládám jako ostatní. Zjistila jsem, že díky dýchání do vody se prodlužuje můj dech a já udýchám do vody více než na začátku, co jsem začala plavat. Člověk si při plavání nejenom posiluje svaly, ale je to i rehabilitace, jelikož je to dýchání s odporem do vody.
Nyní mám následující režim: v pondělí jóga, v úterý lekce plavání, ve středu 20 minut rotoped, stejně ve čtvrtek, v pátek zase plavání, v sobotu výlet či procházka a v neděli nedělám nic.
Je potřeba, aby si tělo odpočinulo a opravdu jeden den relaxovat. Nedávno mě ovšem začali cukat svaly. Začalo to cukání víčka a já myslela, že to je ze stresu. Později se však přidalo cukání v noze a bezdůvodná bolest nohou třeba po ránu. Zjistila jsem, že jelikož jsem začala být aktivní, mám nedostatek hořčíku. Proto pokud byste začali sportovat, je dobré zvážit případný dopping hořčíkem. Jakmile jsem ho začala brát, potíže zmizely během chvilky. Navíc je dobré veškeré sportovní aktivity provozovat po inhalaci a rehabilitaci, jelikož tak se nejlépe plíce posilují.
Je potřeba, aby sport, který jste si vybrali, dělali správně. Pokud se totiž na to vrhnete příliš nadšeně, je možné, že si víc uškodíte, než pomůžete. Zvažte, co Vás baví a co naopak nesnášíte. Nenuťte se do ničeho, co vás nebaví, jelikož byste u toho moc dlouho nezůstali. Mě například nebaví lyžování, proto nikdy ani lyžovat nebudu ať je to sebelepší pro moje zdraví.
Pokud si vyberete sport, nejdříve se ho správně naučte. Proto chodím na kurzy jógy a plavání a vím, že tělu nevědomky neubližuji tím, že bych něco zkoušela sama. Nejvíce mě během toho všeho těší pozorovat na sobě pokrok. Věci, co vím, že jsem nezvládala, najednou zvládnu s přehledem a jsem pak překvapená, jak je to jednoduché. Je ovšem třeba naslouchat tělu a přizpůsobovat se mu. Jít do příjemné bolesti, ale netlačit na sebe a ani nemít přehnaná očekávání. Doufám, že tenhle krátký text někomu pomůže a někoho inspiruje.
Je nutné podotknout, že je to občas dlouhá cesta a mě trvalo skoro pět let, než jsem se dopracovala k takovému režimu, kdy jsem opravdu spokojená se vším co dělám.