Proč pořád chybíš? Musíš pořád kašlat?

Škola se s mou nemocí propojila už asi ve druhé a třetí třídě, kdy mi maminka vozila do nemocnice milé dopisy od spolužáků řízené paní učitelkou, to mě vždycky moc potěšilo. Stalo se mi, že za mnou přišla kamarádka a ptala se mě, jestli jsem postižená. Pramenilo to z toho, že když pro mne maminka občas jezdila do školy, měli jsme na autě značku s vozíčkem a že prý viděla takové jen u postižených lidí. Tenkrát jsem z toho byla zaražená a měla jsem strach, aby spolužáci přijali mou nemoc.
Dříve jsem moc nechtěla hlásit svou nemoc, protože jsem si připadala trapně a také proto, že nesnáším reakce jako „chudinko“, „já tě lituju“, „neumřeš brzo?“ a podobně. Pak jsem ale pochopila, že se jistě vyhnu otázkám typu „Proč pořád chybíš? Musíš pořád kašlat? To jako ti stačí omluvenka „kašlala“?“ a tak. Tak už asi dva nebo tři roky svou nemoc neřeším a beru ji tak, jako když má někdo rýmu :D. Když se někdo zeptá, prostě řeknu, že mám cystickou fibrózu a že je to onemocnění dýchání a trávení, občas někomu dám i www adresu klubu CF.
Také jsem se dozvěděla, že si spousta spolužáků vyhledala mou nemoc, když jsem ji sdělila, což mne docela potěšilo.


Teď už se spolužáci neptají a jsou i dobrými pomocníky, například když kašlu, zeptaj se, jestli v pohodě, a nežárlí, když se někdy jdu po tělocviku vydýchat na chodbu a zmeškám prvních deset minut výuky.
Samozřejmě se najdou i tací, co prostě mou nemoc nepochopí a melou si svoje, ale ty ignoruji a žiji vesele dál :D. Dokonce se občas setkám s reakcí jako „chtěla bych mít tvou nemoc“, z důvodu, že často necvičím a podobně.
S takovýmito reakcemi nesouhlasím, mnohem raději bych byla zdravá, ale musím uznat, že to, že například spirometrie, která je v jiném městě a mám kvůli ní celý den ze školy omluvený, je výhoda :). Jsem ráda, že spolužáci jsou takoví, jací jsou, a berou mě takovou, jaká jsem.
Rozhodně nejsem ve třídě díky informacím „ta divná holka co věčně kašle a necvičí“, ale „kikina, co má CF“ :-D. Děkuji a mějte se.

Kristýna